lidska prava
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Zmezinárodnění lidských práv, které umožňuje nebo přiznává mezinárodní projednávání vztahů státní moci k občanu je proces poměrně nedávný. Do druhé světové války se i v některých mezinárodních ustanoveních tohoto druhu vycházelo z pojetí koncesí suverenity, ne však z „uznání vrozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny“, jak je napsáno ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
Ta sama je zakořeněna v myšlenkách a představách mezinárodního uspořádání světa po 2. světové válce, jak je naznačila už Atlantická charta z roku 1941 jako reakce na hrůzy fašismu a nacismu, základ antihitlerovské aliance, který sliboval národům život beze strachu a nouze jako výsledek válečného úsilí. K takovému uspořádání pak začátkem roku 1942 vyzvala první deklarace Spojených národů stanovící mezi cíle zabezpečení lidských práv a spravedlnosti.
Charta Spojených národů změnila tuto alianci na mezinárodní instituci mírového uspořádání světa zvanou OSN, která postavila úctu k lidským právům a důstojnosti člověka mezi základní principy svého působení
Už ustavující konference v San Francisku uložila této organizaci jako jeden ze základních úkolů vypracovat listinu práv („Bill of rights“). Deklarace lidských práv je 30 článků základních politických a sociálních práv člověka přijatých Valným shromážděním OSN v roce 1948 v Paříži.
4. listopadu 1950 v Římě Evropská rada podepsala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (doplněnou osmi dodatečnými protokoly), vypracovanou na základě Všeobecné deklarace, omezenou ale na občanská a politická práva a stanovící i značnou pravomoc orgánům, které měly zabezpečit pnění závazků Konvence. Úmluva chrání některá práva vyhlášená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Jde o "klasická" práva směřující především k ochraně integrity a svobody lidské osobnosti. Seznam těchto práv v Úmluvě je doplněn některými dodatkovými protokoly.
Jako jediná mezinárodní smlouva tohoto typu poskytuje jednotlivci možnost soudní ochrany jeho práv a svobod před mezinárodními jurisdikčními orgány. Generální sekretář je oprávněn žádat od smluvních stran vysvětlení o způsobu, jak jejich vnitrostátní právo zajišťuje účinné provádění všech ustanovení Úmluvy, avšak nehraje žádnou roli při vyřizování stížností na porušování Úmluvy. Dále existují tři orgány, které se zabývají rozhodováním o takových stížnostech, a sice Evropská komise lidských práv, Evropský soud lidských práv a Výbor ministrů.
Tento ochranný mechanismus funguje dvojím způsobem podle toho, zda jde o stížnost státu či tzv. individuální stížnost, kterou může podat každá osoba (fyzická), nevládní organizace nebo skupina osob, která se považuje za poškozenou v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou. Poškozená fyzická osoba nemusí být příslušníkem státu, proti němuž stížnost směřuje, ani příslušníkem kteréhokoli jiného smluvního státu. Stačí, že podléhá jurisdikci žalovaného státu. Obdobně to platí též pro stížnosti nevládní organizace nebo skupiny osob. Nevládní organizace musí být organizací soukromoprávní, obce nebo jiné municipální orgány nemohou podat stížnost. Skupina osob jako taková musí být ustavena v souladu s právem některého smluvního státu; není-li tomu tak musí být stížnost podepsána každým jednotlivým členem skupiny.
Oprávnění podat stížnost má každý smluvní stát proti kterémukoli jinému smluvnímu státu. Nevyžaduje se, aby poškozený jednotlivec byl příslušníkem stěžujícího si státu.
Individuální stížnost lze podat, jen když smluvní stát, proti němuž stížnost směřuje, prohlásil, že uznává pravomoc Komise přijímat takové stížnosti. Předpokladem přijetí stížnosti je splnění řady dalších podmínek .
Jestliže Komise stížnost přijme, provádí další řízení pro posouzení věcné důvodnosti stížnosti a poskytne stranám možnost k uzavření smíru. Nedojde-li ke smíru, Komise vypracuje zprávu a vysloví svůj názor, zda došlo či nedošlo k porušení Úmluvy. Zprávu doručí Výboru ministrů a zúčastněným státům.
Po ukončení tohoto předběžného řízení Komise rozhodne, zda je stížnost přijatelná či nikoli. Rozhodnutí o tom, že stížnost je nepřijatelná, je konečné. Komise však nerozhoduje ve věci samé.
O tom, zda došlo či nedošlo k vytýkanému porušení Úmluvy, rozhoduje buď Soud nebo Výbor ministrů.
Soud je oprávněn rozhodnout, jestliže stát, proti němuž stížnost směřuje, uznal obligatorní pravomoc Soudu prohlášením , nebo jestliže s tím tento stát souhlasí v dané konkrétní věci, a dále jestliže mu byla věc předložena ve lhůtě tří měsíců ode dne doručení zprávy Komise Výboru ministrů. Věc může Soudu předložit k rozhodnutí Komise, smluvní stát, jehož příslušníkem je stěžovatel, stát, který předložil případ Komisi, a stát, proti němuž stížnost směřuje. Individuální stěžovatel nemůže předložit věc Soudu. Tuto možnost předpokládá dodatkový protokol č. 9, který však dosud nenabyl platnosti.
Rozhodnutí Soudu i Výboru ministrů jsou pro smluvní státy závazná. Dohled nad výkonem rozhodnutí, a to i rozhodnutí Soudu, náleží Výboru ministrů.
Teprve v roce 1966 mohly být ve Valném shromáždění podstatně rozšířeného OSN přijaty jednomyslně Pakty o lidských právech (jeden o občanských a politických právech, druhý o hospodářských, sociálních a kulturních právech) a otevřeny k podpisu i ratifikaci všem státům světa. Teprve však za deset let dosáhl počet signatářských států limitu umožňujícího jejich mezinárodní platnost.
Další podstatný krok bylo uznání práv jednotlivce. Mezinárodně se tak uznalo právo a možnost jednotlivce postupovat nezávisle i proti mocenským orgánům své země. Díky tomu vzniklo mnoho občanských aktivit, které s odvoláním na podpis helsinského aktu vládou své země požadovaly na úřadech jí podřízených, aby závazky tímto podpisem převzaté plnily, a upozorňovaly na skutečnosti, které byli v rozporu s těmito závazky. V zemích, kde politický systém byl vybudován na monopolu moci vládnoucí strany, narazily tyto iniciativy na negativní postoj mocenských orgánů a byli přímo pronásledovány. Toto porušování zásad a závazků státní mocí vyvolávalo ostrou kritiku ostatních signatářů těchto dokumentů, což vedlo v některých situacích ke zmírnění perzekucí aniž by se něco v režimu změnilo.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát